Blog

  • Zima pomalu ustupuje, slunce začalo ohřívat zemi a zbytky sněhu se vsakují do země. První ptáci začali zpívat a každou chvílí ze země vyraší první květy. Z médií na nás ale stále útočí zprávy o neklesajících číslech, mutacích, doktorech, nemocnicích, nouzových stavech, zákazech, příkazech, kolapsech, neschopnosti, únavě, depresi. Snažím se na život pohlížet s optimismem. Je to totiž dovednost, kterou si od určitého věku pěstuji. Jako dítě jsem, jako každý člověk, byla přirozeně optimistická. Pouštěla jsem se
  • Absolvovala jsem nespočet seberozvojových kurzů, přečetla stovky motivačních článků, přelouskala desítky knih, viděla nespočet rozvojových videí a jako zlatá nit jimi procházela myšlenka žití v přítomnosti. Na první pohled zcela jednoduchá věc. Naprosto pochopitelná, ale neskutečně těžko proveditelná. Zvlášť pro mne jako člověka plánujícího. Pro někoho, kdo rád ví, jaký bude krok B po kroku A. Pro člověka, kterému vždy fungovalo život si plánovat, a ten plán ještě ke všemu vycházel. Loni na jaře se vše
  • Je poslední adventní neděle. Dívám se na televizní noviny, které na mne chrlí zprávy o nové mutaci koronaviru, o očkovací strategii, o doporučeních epidemiologů, že máme při štědrovečerní večeři sedět daleko od sebe, mluvit potichu nejlépe vůbec a hlavně nezpívat. Vypínám zprávy. Pouštím novou vánoční od Kryštofa a zpívám: „Jsou Vánoce, jsou Vánoce, jsou Vánoce, čas kdy nikdo z nás nemusí se bát, zas po roce, jsou Vánoce, jsou Vánoce a všichni andělé při nás
  • Ačkoliv jsem doma na rodičovské „dovolené“ se dvěma syny a celá koronavirová krize by se mne zdánlivě neměla dotýkat, dotkla se mne a já si během jejího trvání uvědomila několik věcí. • Měla jsem tendenci zpohodlnět a chlácholit se tím, že se teď stejně nedá nic dělat, nic podnikat, nic nového vymýšlet. Stát mne v mých rozběhlých podnikatelských aktivitách zabrzdil a mi to vlastně chvíli vyhovovalo, protože riziko, že ty aktivity nepřinesou očekávané ovoce, tady