Blog

Má Covidová uvědomění

Ačkoliv jsem doma na rodičovské „dovolené“ se dvěma syny a celá koronavirová krize by se mne zdánlivě neměla dotýkat, dotkla se mne a já si během jejího trvání uvědomila několik věcí.

• Měla jsem tendenci zpohodlnět a chlácholit se tím, že se teď stejně nedá nic dělat, nic podnikat, nic nového vymýšlet. Stát mne v mých rozběhlých podnikatelských aktivitách zabrzdil a mi to vlastně chvíli vyhovovalo, protože riziko, že ty aktivity nepřinesou očekávané ovoce, tady bylo a tak jsem mohla jejich neúspěch/nesplnění svalit na někoho jiného.
Uvědomila jsem si, že je potřeba se situaci přizpůsobit a ne sedět a čekat s rukama v klíně, až se vlna přežene a bude vše jako dřív. Nesedět, nečekat, začít něco dělat.

• Ačkoliv jsem se snažila, nejsem kreativní člověk a na každodenní vymýšlení programu pro dva kluky plné energie já energii nemám. Tři týdny jsme byli doma a pohybovali se jen okolo domu, na zahradě a v lese. Sami, bez přátel, rodiny. Poté mne sociální izolace dostihla.
Zjistila jsem, že Skype ani telefonáty osobní kontakt nenahradí.

• První tři týdny jsem byla zcela v obraze, sledovala zprávy, tiskové konference, statistiky otestovaných, nakažených. Byla jsem ráda, že mám přehled, až mne to poněkud zdeformovalo. Začala jsem v každém člověku, kterého jsem potkala na ulici, vidět potencionální hrozbu. Každý byl možným přenašečem. Připadala jsem si, jako v katastrofickém filmu. Jednoho dne jsem se sledováním zpráv přestala, zcela vědomě a záměrně.
Uvědomila jsem si, že i kdybych potkala někoho nakaženého, musí mé tělo nejprve vir chtít chytit. A chytí jej tehdy, pokud budu ve stresu, vystrašená a na něj čekající.

• Ačkoliv to tak z předchozího bodu nemusí vypadat, věřím svému tělu. Nebojím se o něj. Vím, že si poradí. Musím se o něj jen dobře starat.
Připomněla jsem si, jak moc mám ráda jízdu na kole a znovu jsem se k ní vrátila. Dobíjí mne to a krásně si tím vyčistím hlavu.

Tato doba mne vede k mnoha úvahám o naší manipulativnosti, poslušnosti, vůli nechat si sebrat svou svobodu i možnostech něco s tím jako jednotlivec udělat. Ale o tom zase příště. 🙂