Je poslední adventní neděle. Dívám se na televizní noviny, které na mne chrlí zprávy o nové mutaci koronaviru, o očkovací strategii, o doporučeních epidemiologů, že máme při štědrovečerní večeři sedět daleko od sebe, mluvit potichu nejlépe vůbec a hlavně nezpívat.

Vypínám zprávy.

Pouštím novou vánoční od Kryštofa a zpívám:

„Jsou Vánoce, jsou Vánoce, jsou Vánoce,
čas kdy nikdo z nás nemusí se bát,
zas po roce, jsou Vánoce, jsou Vánoce
a všichni andělé při nás budou stát.“

Blíží se Vánoce, svátky, které jsem jako dítě vnímala spíše jako spěch a tlak na to všechno stihnout. Mít uklizeno, navařeno, nachystáno, zabaleno, nasvíceno. Zapomínalo se, že o tom Vánoce nejsou. Neměla jsem je jako dítě ráda. O to víc si je teď jako dospělá se svými dětmi užívám.

Mám napečeny dva druhy cukroví, ano dva. Dárky nakoupeny v předstihu. Naklizeno je doma pořád stejně. Stromeček už stojí na terase a kluci se těší, až jej budeme strojit. Ne ve spěchu a chvatu ale v klidu a spolu. A u toho si budeme zpívat.

Vánoce jsou pro mne o klidu, zastavení, o rozzářených očích kluků, o sdílení, rodině, melancholii i naději. O setkávání s živými a vzpomínání na ty, kterým už šťastné svátky přejeme jen do oblak. Vánoce jsou o tichu i zpěvu, slzách i smíchu.

Přeji vám všem Vánoce podle vašich představ, aby byly takové, jaké je máte rádi. A pokud vám to zrovna z jakéhokoliv důvodu nevyjde, věřte, někdy se to obrátí a bude líp.

S láskou

Zuzka