Poslouchám Radiožurnál a dlouhou dobu jsem zkoušela volat na vědomostní soutěž, která tam každý den probíhá. Po krátké reportáži a písničce se moderátor volajícího ptá na 3 otázky z oné reportáže. Dlouho se mi nedařilo dovolat, až to jednou vyšlo. Jednou z cen byla nová audiokniha Svatební cesta do Jiljí. Tento, do té doby mi neznámý, film byl natočen v roce 1983 podle knižní předlohy a o nově vzniklou audioknihu se také hrálo. Moderátor se mne zeptal: „Film jste určitě viděla, že ano?“ A já automaticky odpověděla: „Ano, ano, viděla.“

Slyšela jsem se z toho rádia vlastně lhát a to byla ta poslední pomyslná kapka, kdy jsem si uvědomila, že toto přece vůbec není nutné a nechci to dělat. Že nemusím vždycky dělat a říkat to, co ode mne okolí očekává, ale že můžu a chci být svá.

Příští týden to budou 2 roky od té soutěže a já za tu dobu udělala neuvěřitelný posun k sebevědomé a upřímné ženě, kterou bych chtěla být.

Nemám už problém říkat věci, tak jak je vidím a cítím. Neprovází mne již to dříve všudypřítomné mrazení, když jsem řekla svůj názor navzdory očekávání okolí. Nebojím se konfliktu, který paradoxně většinou vůbec nepřijde.

Odhodila jsem masku a jsem to já. Cítím se volně, jako kdyby ze mne spadla nějaká zátěž.

Máte-li podobné pocity, zkuste se z toho sevření malými krůčky dostat:

– Pokud se Vás někdo zeptá, jak se máte, neodpovídejte vždy automaticky, že dobře. Zastavte se, zamyslete se a odpovězte pravdu. Nemusíte obsáhle, ale řekněte to, jak to je.
– Když se Vás v práci kolega zeptá, zda nechcete s něčím pomoci, neříkejte, že v pohodě, že to zvládnete. Řekněte to, jak to je.
– Pokud se Vás kamarádka zeptá, zda se Vám líbí její nový svetr, neříkejte automaticky, že jasně, že jí moc sluší. Buďte upřímní. Ne hrubí a necitliví, ale upřímní.

Odložte masky a buďte sami sebou. Ne pro druhé, ale sami pro sebe.

P.S.: Svatební cesta do Jiljí je prima odpočinkový film. 🙂