Blog

Poloprázdná nebo poloplná sklenice?

Zima pomalu ustupuje, slunce začalo ohřívat zemi a zbytky sněhu se vsakují do země. První ptáci začali zpívat a každou chvílí ze země vyraší první květy.

Z médií na nás ale stále útočí zprávy o neklesajících číslech, mutacích, doktorech, nemocnicích, nouzových stavech, zákazech, příkazech, kolapsech, neschopnosti, únavě, depresi.

Snažím se na život pohlížet s optimismem. Je to totiž dovednost, kterou si od určitého věku pěstuji.

Jako dítě jsem, jako každý člověk, byla přirozeně optimistická. Pouštěla jsem se s vervou do objevování světa s představou, že všechno zvládnu. Smála jsem se, z chyb se rychle poučila a šla dál.

Se školní docházkou ale přišlo srovnávání, poučování, hodnocení, snižování sebevědomí a tedy časem i strach a pesimismus. Uvěřila jsem, že jsem průměrná, bez jedinečných schopností, že je kolem mne mnohem více schopnějších lidí a že mám malou šanci uspět.

Svět jsem vnímala jako šedivý, zamračený a měla malou snahu něco nového zkoušet. Neuvědomovala jsem si své schopnosti, své cítění a nevěřila, že dokážu se svou situací něco dělat. Štěstí jsem nedokázala najít v sobě, tak jsem ho hledala v lidech okolo, ve věcech, v zážitcích. Často jsem o sobě i druhých mluvila pejorativně a negativně. Měla jsem pocit, že problémy snad přitahuji. Sklenici jsem viděla poloprázdnou.

S věkem a mým uvědomováním si samy sebe a hledáním toho, kdo vlastně jsem a co umím, se mé vnímání zpátky překlopilo k optimismu.

Nejsem idealista a nevěřím proto, že se věci samy stanou dobrými. Nicméně věřím, že se na každé situaci najde něco dobrého. Vím, že nalézt to dobré nebo najít řešení situace nemusí být snadné, ale nevzdávám se a věřím, že řešení najít dokážu.

Nechávám se vést vnitřním hlasem. Snažím se věnovat pozornost mému tělo. Pozorovat, kam mne cesty vedou, kudy je jednodušší jít a kde to drhne. Věřím tomu, že na cestě potkám něco dobrého a že k něčemu dobrému dojdu. Sklenici vnímám jako poloplnou.

Žiji život takový, jaký je a dovoluji si být šťastná i v těžkých chvílích. Věřím, že problémy jdou řešit a že přicházejí proto, abychom se z nich něco naučili a posunuli se dále.

Pokud se Vám nedaří optimistický pohled na život, odpovězte si na tyto otázky:

  • V čem jsem jedinečný(á)?
  • Co mne baví a naplňuje?
  • Co nového mne může tato situace naučit?
  • Koho v okolí vnímám jako optimistu? Mohu se s ním potkat a poslechnout si jeho názor?
  • Kde se vidím za rok, kam chci dojít?
  • Co nebo kdo mi na mé cestě může pomoci?
  • Co mé tělo, jak se cítí? Co by mu pomohlo cítit se lépe?

Pracujme na svém uvědomění a na svém vnitřním pocitu, že je vše, jak má být. Že nás život vede tudy, kudy to nejvíce potřebujeme, a je jen na nás, jak na něj pohlížíme.